Co je Biokulturní diverzita
Nově vznikající celosvětový vědecký koncept Biokulturní diverzita“ (Bridgewater et Rotherham 2019) se zaměřuje na přírodní dědictví, které je podmíněné nebo dokonce přímo vytvořené historickou i současnou činností člověka. Jde tedy o nově se rozvíjející perspektivu studia vzájemného vztahu mezi lidmi, přírodou a historickým dědictvím (Agnoletti et Rotherham 2015). Mezinárodní koncept biokulturní diverzity se zaměřuje především na městské (urbánní) prostředí. V centru zájmu konceptu biokulturní rozmanitosti se nacházejí zejména parky a zahrady v historických městech (heritage cities). V evropských městech je historické a přírodní dědictví vzájemně velmi provázáno a tvoří jeden nedílný celek – z naší vlasti uveďme jako příklad světoznámé pražské panoráma Hradčan rámované zelenými kulisami historických palácových zahrad a Petřína nebo příklad historického centra Kroměříže se skvostnou Květnou zahradou a arcibiskupskými zámeckým parkem. Nejdůležitější výzvou v rodícím se konceptu biokulturní rozmanitosti je v dnešní době narůstající ztráta identity městských obyvatel i návštěvníků památek s historickým a přírodním dědictvím urbánního prostřední. Přitom spojení přírody a památek v městském prostoru nabízí rezidentům i návštěvníkům historických měst nepřeberné množství benefitů (kulturních, vzdělávacích, rekreačních a relaxačních, zdravotních atd.).
Kolébkou evropské myšlenky biokulturní diverzity je Itálie. V italských městech se zrodila renesanční a barokní architektura, přelévající se přes městské zahrady a parky do kulturní krajiny za městem. Připomeňme v této souvislosti Florentskou chartu z r. 1981 o ochraně historických zahrad. Tento dokument definoval historické zahrady (přičemž toto označení podle č. 6 náleží jak malým zahradám, tak i rozsáhlým krajinářským parkům) jako „živé památky“ tvořené architektonickými a vegetačními kompozicemi, které jsou z hlediska dějin umění celospolečensky významné. V této definici již můžeme sledovat první indicie budoucího moderního konceptu biokulturní rozmanitosti. V říjnu 2000 byla ve Florencii podepsána „Evropská úmluva o krajině“ jako výsledek mnohaleté celoevropské iniciativy k ochraně kulturního krajinného dědictví. Zdá se tedy logické, že první mezinárodní setkání společného evropského programu k propojení biologické a kulturní rozmanitosti proběhlo také ve Florencii. V roce 2014 se zde setkali zástupci mezinárodních organizací (ICOMOS – Mezinárodní rada pro památky a sídla, IUCN – Mezinárodní svaz ochrany přírody, FAO – Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů a další). Tato platforma vyústila ve Florentskou deklaraci (UNESCO 2014) o biokulturní diverzitě, která spojuje člověka, přírodu a historické dědictví do nedělitelného celku (Agnoletti & Emanueli 2016). Deklarace mimo jiné zdůrazňuje, že mnohé vzácné biologické druhy organismů, vázané na lidskou činnost, se udržely v kulturní krajině a v historických městech jen díky tradičnímu extenzívnímu hospodaření, které je postaveno na hluboké identitě místních lidí s krajinou domova.
Koncepce biokulturní diverzity se v současnosti myšlenkově dostává do pozoruhodného souladu s moderní environmentální teorií „antropocénu“ (Pokorný et Storch, 2020). Antropocén je v historii lidské civilizace dosud nevídané období, kdy se evropská města stávají centry biologické diverzity a místy vzniku tzv. nové divočiny (např. v brownfieldech) a to v ostrém kontrastu k okolní, na přírodu chudé krajině, intenzívně využívané průmyslovým zemědělstvím. V antropocénu se v kontextu globálních antropogenních změn propojují lidské aktivity na záchranu biodiverzity i národního kulturního dědictví do jednoho společného úsilí (viz tematická priorita č. 24 v programu NAKI III). Asi nejdůležitějším trendem, který éra antropocénu přináší, je celoplanetární ústup tradičního zemědělství a rozvoj velkoplošného průmyslového zemědělství (někteří autoři tento trend s nadsázkou nazývají „skutečným koncem neolitu“, viz např. Sádlo et al. 2005). Vedlejším produktem tohoto procesu je ztráta přímé vazby lidí k přírodě – městští lidé, kterých je na Zemi nadpoloviční většina, často ztrácejí představu, jak se k nim ve skutečnosti dostávají zemědělské produkty v podobě jídla nakupovaného v supermarketu. Městská populace proto globálně ztrácí identitu s přírodou a krajinou svého domova.
Významným posunem v rozvoji konceptu biokulturní rozmanitosti v evropských městech bylo publikování monotematického čísla renomovaného časopisu Urban Forestry & Urban Greening v roce 2019, které do mezinárodní vědecké komunity přineslo zásadní povědomí o důležitosti studia interakcí mezi městskou zelenou infrastrukturou a identitou obyvatel měst s významným historickým dědictvím (Elands et al. 2019). Téma společenského i environmentálního významu městské zeleně začíná v rámci rozvoje konceptu biokulturní diverzity v posledních několika letech ve světové odborné literatuře doslova gradovat (od r. 2015 se každým rokem počet indexovaných studií s tímto tématem na Web of Science zdvojnásobuje). Důležitost nového biokulturního pohledu na urbánní zeleň podtrhují i globální trendy přesunu lidstva do městských aglomerací: V roce 2000 žilo ve městech 47 % celosvětové populace, o deset let později už 51 %, v roce 2050 to má být 66 % (United Nations 2014).
V zahraniční literatuře se dnes již hodně diskutuje o zásadní roli konceptu biokulturní diverzity v koevoluci tak složitých socio-ekonomicko-ekologických systémů, jako jsou evropská města s historickými památkami (Elands et al. 2019). Velký důraz při aplikacích konceptu biokulturní diverzity pro porozumění fenoménu historických měst v kulturní krajině je nově kladen na multidisciplinární přístup ke studiu městských zelených ploch v historických městech – ve světové literatuře (viz např. Vierikko et al. 2017) začíná dominovat konsensus, že aplikovaný výzkum zelené urbánní infrastruktury v historických kulisách měst již nemůže být výhradní doménou jen jednoho oboru (např. odborníků na zahradní umění), ale že se jedná o téma na výsost interdisciplinární s ohledem na široké spektrum kulturních, sociálních, zdravotních i environmentálních benefitů městské historické zeleně.
Ústřední myšlenka aplikace biokulturní diverzity v historických městech je tedy založena na inherentním propojení kulturní a přírodní diverzity – změny v kterékoliv úrovni biokulturní diverzity ve městech kaskádovitě ovlivňují percepci i emoce lidí (obyvatel či návštěvníků historických měst) a mohou být zpětně ovlivňovány dobrým či špatným plánováním a managementem zelené městské infrastruktury (parků, zahrad, alejí stromů atd.). Multidimenzionální propojení přírody a památek ve městech tvoří nedělitelnou entitu (Buizer et al. 2016). Celý koncept biokulturní diverzity proto výrazně podporuje identitu lidí ve městech s hodnotami historického dědictví, vnímaného lidmi v širších sociálně-kulturních souvislostech (Langemeyer et al. 2015). Biokulturní diverzita je některými autory (např. Buizer et al. 2016) dokonce považována za nadstavbu nad starším konceptem kulturních ekosystémových služeb (Hegetschweiler et al. 2017), protože více reflektuje roli člověka jako tvůrce historického dědictví (Nastran et Regina 2016).
V souvislosti s nárůstem urbanizace se v dnešní době zvyšuje zájem o význam zelené urbánní infrastruktury pro blahobyt městských obyvatel (well-being). Objevují se první zahraniční studie dokazující pozitivní korelaci mezi mentální pohodou městských rezidentů a kvalitou zeleně v historických městských centrech (např. studie z jižního Švédska: Annerstedt et a. 2012). Městské parky jsou pro rezidenty historických měst cennými místy setkávání se s přírodou i s ostatními lidmi žijícími v urbanizovaných centrech (Hay-Edie et al. 2011), městské parky proto stimulují sociální kohezi obyvatel měst (Peters et al. 2010). Zelené parkové plochy v městských centrech prokazatelně snižují výskyt psychických depresivních stavů u městských rezidentů (Rosa et al. 2021) a zmírňují alergické nemoci u populace městských rezidentů (Hanski et al. 2012). Městské parky v blízkosti historických center měst výrazně umocňují pozitivní dojmy návštěvníků z historických památek a podněcují hlubší reflexi prožitků návštěvníků z historického dědictví (Pallivoda et al. 2017). Zásadní faktor v tomto vnímání je zřejmě druhová bohatost městské přírody (biologická diverzita), která má pozitivní efekty na well-being návštěvníků historických měst, jak prokázala např. studie autorů Carrus et al. (2015). Studium komplikovaných interakcí mezi lidmi a městskou přírodou a identita městského člověka s přírodním a kulturním dědictvím v unikátním prostředí historických měst je důležitou výzvou pro budoucí aplikovaný výzkum v oblasti kulturní identity (Kabisch et al. 2015), což potvrdila i nejnovější publikovaná metaanalýza světové literatury o významu biokulturní diverzity pro obyvatele i návštěvníky historických památek evropských měst (Bele et Chakradeo 2021).
V kontextu enormně narůstajícího zájmu o biokulturní rozmanitost historických měst v mezinárodní odborné komunitě i veřejnosti v zahraničí však působí poněkud tristně dosavadní přehlížení tématu biokulturní diverzity v prostředí historických sídel v České republice. Historickým zahradám a parkům byla v naší literatuře věnována velká pozornost z pohledu zahradního umění a dendrologie (např. Pacáková-Hošťálková et al. 2004; Šimek et Štefl, 2020a; Pejchal et Šimek, 2016) a zkoumány byly také úzké vazby mezi zahradním uměním a památkovou péčí (Borusík et al. 2020). Nicméně, v zahraničí intenzívně studované téma biokulturní diverzity je u nás dosud zcela opomíjené. Kromě několika ojedinělých nepublikovaných dokumentů ze zóny šedé literatury lze sice ve starší české literatuře vzácně narazit na dílčí studie, které se dotýkaly některých izolovaných aspektů biokulturní rozmanitosti (např. ornitologické studie zámeckých parků autora dr. Hanáka v regionálním časopise Zprávy MOS Přerov), avšak tyto ojedinělé práce zpravidla pojednávají biotu bez jakéhokoliv kontextu s historickým dědictvím a kulturně-společenskými benefity zelené infrastruktury. Mezi první vlaštovky v zavedení nového konceptu biokulturní diverzity do české odborné literatury lze zařadit teprve pionýrskou publikaci týmu T. Kučery o významu městské zeleně pro pestrost avifauny a její vnímání návštěvníky historického lázeňského města Třeboň (Kučera et al. 2015). V tomto předkládaném projektu bychom se rádi biokulturním aspektům národní a kulturní identity blíže věnovali a pokusili se tak „uchopit“ toto navýsost aktuální téma, které dosud v ČR stojí stranou zájmu aplikovaného výzkumu v oborech zahradního umění, památkové péče i aplikovaných ekologických disciplín.
Benefity historických parků, sadů a zahrad pro lidskou společnost v městském prostředí byly v dosud publikovaných výsledcích odborných studií řešeny a prezentovány obvykle izolovaně. Naprostá většina dosud publikovaných prací se totiž zaměřuje obvykle jen na jeden konkrétní benefit zelených urbánních ploch, zpravidla bez vnímání vazeb na další funkce zeleně a jejich spojitost s kulturním dědictvím (O´Brien et al. 2021). Naproti tomu tento předkládaný projekt přichází se zcela inovativním přístupem k aplikovanému výzkumu benefitů zeleně v historických městech – v rámci zaměření na biokulturní diverzitu bude zelená infrastruktura historického města zkoumána v rámci celého komplexu benefitů městské zeleně pro společnost.